Jak to všechno začalo...

...jednou v létě na tenisovém kurzu... 

Hned prvního večera došlo k našemu seznámení, kdy Petr s tlupou kamarádů z chatky č. 12 navázal kontakt - zasmečoval větou: "Tak holky co je, kde se flákáte, my tady na Vás už dobrou hodinu čekáme, až půjdete, abychom se jakoby náhodou potkali a vy porád nikde.." a všechny další večery a nejen ty, jsme již víceméně trávili společně, povětšinou v místním tenisovém klubu (zastřešené verandě nad kurty). Zjistili jsme, že máme kromě záliby ve sportu i jiné společné koníčky, zejména postávání u baru a popíjení různých tekutin, obsahujících složky etanolu. Byl to velice náročný týden a některé naše vnitřní orgány i po letech na tento týden ne úplně v dobrém vzpomínají. Rekordem byl třetí den, kdy jsme u barového pultu stáli a diskutovali takřka nepřetržitě od sedmé hodiny večerní do páté hodiny ranní. Dané bylo způsobeno zejména skutečností, že Bára byla opravdu tvrdým oříškem a přesvědčit ji, že její dosavadní vztah není pro ni to pravé ořechové, nebylo vůbec lehké, v tomto ohledu však Petrovi byl velice nápomocen lahodný mok z jednoho nejmenovaného pivovaru, který byl často podpořen i jinými zejména destilovanými nápoji, jenž pomáhaly obluzovat Bářiny receptory a tím pádem její smysl pro zdravý úsudek a realitu. Suma sumárum po dlouhých debatních večerech a konzumaci velké spousty tekutin bylo poslední večer dílo dokonáno, ledy prolomeny a byl vyhrán onen první game. Pár měsíců však následně ještě trvalo, a než byly s našimi původními partnery dohrány, resp. skrečovány naše předchozí kvalifikační zápasy. Nutno v poznámce podotknouti, že Petrovi to trvalo podstatně déle, což je ovšem u mužů běžný jev, neboť nedokáží v tomto ohledu konkurovat podstatně schopnějším ženám...

Následně jsme zjistili, že bychom spolu rádi sdíleli i společnou domácnost a uléhali na společné lože a tak jsme se sestěhovali do podnájmu v Řečkovicích na ulici s příznačným názvem "Úlehle" sousedící s malebným hřbitovem. Předtím byla ještě kratší asi dvouměsíční anabáze s bydlením v tzv. "domě pro hosty" v Žabinách, ve kterém byla zahrnuta kromě jiného i možnost používaní přilehlého tenisového dvorce, což nám v té chvíli přišlo jako velké plus, ale jak se brzy ukázalo luxus a zejména naši slovenští spolubydlící nebyli zárukou spokojeného bydlení. Z čehož plyne ponaučení, že někdy je lepší bydlet u hřbitova než mít kurt a že Slovák není Čech, natož pak Moravák, že ANO pane ministře...

Neklidná situace na finančních trzích, hospodářská recese a zejména velké zadlužení domácností zapříčinili, že Petr se namísto advokacie začal více zabývat insolvencemi a tak jsme se rozhodli pracovat spolu, od čehož nás všichni zrazovali a my to zpětně hodnotíme jako skvělé rozhodnutí. Současně po třech letech v podnájmu jsme si za přispění našich rodičů a jednoho peněžního ústavu pořídili naše první vlastní vysněné bydlení a to trošku schizofrenně v České, která se však nachází u Brna tedy na Moravě!

Žádost o ruku proběhla jak jinak než v Toskánsku, kam Petr už řadu let jezdí (já byla poprvé) a to v restauraci přímo v srdci Toskánska - Chianti, kde dělají úžasné Fiorentina steaky a jenž patří partnerovi jeho první partnerky. Po takovém jednom asi kilovém steaku, který jsme dojedli jen silou vůle, byl majitelem restaurace přinesen zásnubní prsten schovaný v dezertu jako sladká tečka nakonec - Dolce. Co Vám budu povídat - klekl si... a já řekla ano :-)

Vzhledem k tomu, že byl Petr zplozen pár kilometrů od místa konání svatby, kde jeho rodiče mají chalupu s "nejhezčím" výhledem na Vysočině a kde Petr ze všech míst nejraději pobývá, byla podmínkou odevzdání jeho svobody svatba konaná na Vysočině. K tomu si dovolíme poznámku, že pokud by dané proklamativní vyjádření u Vás jakkoliv asociovalo spojitost se současným panem prezidentem, je tato spojitost čistě náhodná, byť je kolem chalupy spousta krásných stromů a nad chalupou se nachází i malý rybníček a chalupa disponuje nafukovacím člunem s pádly, tak Petr zde skutečně s člunem po rybníce nepluje a stromy neobjímá - alespoň prozatím ...